Čado - Tajemství čajového obřadu

Přehledná historie čaje a úvod do filosoficko-estetických aspektů čajového obřadu a jeho významu v kontextu japonské kultury a zenového buddhismu. Součástí tohoto spisu je i slavná Kniha o čaji Kakuzo Okakury. Přílohu tvoří studie Tajné čajové recepty z Macaa (160 str.). Obsah: F. H. Richard: Historie čajového obřadu Kakuzo Okakura: Kniha o čaji Ana Maria Amaro: Tajné čajové recepty z Macaa ukázka z knihy: Kakuzo Okakura KNIHA O ČAJI (výňatek) Čaj byl zpočátku lékem a teprve ponenáhlu se stával nápojem. V Číně se dostal v 8. století do říše poezie jako něco, co náleželo k dobrému tónu. V 15. století bylo Japonsko svědkem jeho povýšení na náboženství esteticismu, na teeismus. Teeismus je kult krásy ve všední skutečnosti. Směřuje k čistotě a souladu, k mystériu vzájemné útrpnosti, k romantice ve společenském řádu. Svou podstatou je to náboženství Nedokonalého, jemný pokus dokonávat možné v nemožném, kterému se říká život. Filosofie čaje není jenom esteticismem v obvyklém významu, neboť se v ní zároveň s etikou a náboženstvím obráží všechno naše chování k člověku a k přírodě. Je zdravovědou, neboť vychovává k čistotě ; je hospodárností, neboť ukazuje, že pohodlí je spíše v jednoduchosti než v nadbytku a přepychu ; je geometrií morálky, pokud ona určuje poměr našeho cítění k veškerenstvu. Ona představuje pravého ducha východní demokracie, neboť činí ze všech svých učedníků šlechtu vkusu. Dlouhé, k vnitřnímu rozjímání nutící osamocení Japonska od ostatního světa, bylo teeismu obzvláště příznivé. Naše bydlení a zvyklosti, oděv i kuchyně, porcelán, lak a malba, ba sama naše literatura, všechno podléhalo jeho vlivu. Nikdy ho žádné studium japonské kultury nemohlo přehlížet. Prosákl elegancí vznešených budoárů a nalezl cestu i do domů prostých lidí. Naučil naše sedláky upravovat květiny a nejprostšího dělníka zdravit skálu a vodu. V denní řeči hovoříme o "člověku, který nepil čaje", jeli lhostejný k tragikomice osobního požitku ; kdežto nevázaného estéta, jenž - nevážíc si světové tragiky - pohybuje se v záplavě odpoutaných citů. zveme člověkem, který "pil mnoho čaje". Nestranný pozorovatel se bude jistě divit tomuto povyku pro nic. Jaká to bouře v číši čaje, řekne. Uváží-li se však, jak odměřená je miska lidských radostí, jak brzy přetéká slzami, jak lehce bývá vyčerpána v naší neukojené žízni po nekonečnu, nepotřebujeme si činit výčitek pro takový rozruch s číší čaje. Lidé již dělali horší věci. Obětovali Bakchovi, přinášeli krvavé oběti Martovi. Proč bychom se neměli zasvěcovat královně kamélií a koupat se v teplé záplavě něhy, kanoucí s jejího oltáře? Čarovnou mocí tekutého jantaru v porcelánu s nádechem slonoviny bere podíl, kdo moudrý je, na sladké křehkosti konfucijské, pikantnosti lao-c´eovské, ba i éterické vůni šákjamunijské. ČAJOVÉ ŠKOLY Čaj je umělecké dílo a je mu třeba mistrných rukou, aby se uplatnily jeho nejdůležitější vlastnosti. Je dobrý a špatný čaj, tak jako jsou dobré a špatné obrazy - většinou jsou špatné. Není určitého návodu k přípravě dokonalého čaje, jako není norem k vytvoření děl Tiziana nebo Sessona. Každý způsob úpravy čajových listů má svou individualitu, svůj zvláštní vztah k vodě a teplotě, má své dědictví ve vzpomínkách a možno vyprávět jeho nejvlastnější dějiny. Ale opravdová krása v něm musí být vždy obsažena. Básník Li Čchi-lai kdysi smutně pravil: "Tři věci na tomto světě jsou nanejvýš politováníhodné: zkáza nejlepšího mládí špatnou výchovou, zneuctění nejlepších obrazů sprostým zevlováním a mrhání nejlepším čajem nevhodnou přípravou". O autorovi: Kakuzo Okakura, autor této knihy, je Japoncům i ostatním národům již dávno znám jako přední autorita v oboru orientálních starožitností a dějin umění. Roku 1886 byl, přes své mládí, jmenován členem císařské umělecké komise a japonskou vládou vyslán do Evropy a Spojených států, aby tam studoval rozvoj umění. Okakura, dalek toho, aby se dal unést svými zážitky, poznal právě naopak, že jeho láska k asijskému umění se jeho cestami ještě prohloubila; a od té doby se snažil svůj vliv uplatnit ve směru posílení a oživení japonského národního umění. Tím se vědomě postavil proti pseudoevropanství, které přišlo na Východě tak do módy. Po svém návratu ze Západu byl Okakura v uznání jeho zásluh jmenován japonskou vládou ředitelem nové školy v Uenu. Politické převraty všeho druhu měly však za následek, že na školu narážely stále nové vlny tzv. evropanství; a roku 1897 bylo vynuceno, aby evropské vyučovací metody dostaly širší pole. Okakura zažádal o propuštění. Půl roku poté se kolem něj seskupilo 39 nejnadanějších mladých umělců Japonska a s těmi založil Nipon Bidžicuin, salon krásných umění, v Janaku, předměstí Tokia. Jestliže pana Okakuru nazýváme s jistým oprávněním Williamem Morissem své vlasti, pak musíme označit Nipon Bidžicuin za druh japonské Merton Abbey - zde byly pěstovány různé druhy uměleckého řemesla, jako např. práce s lakem a z kovu, bronzolijectví a výroba porcelánu, jakož i japonská malba a plastika. Příslušníci této školy se snažili nabýt hlubšího soucítění a porozumění pro současné proudy v umění, ale zároveň uhájit a prohloubit svůj národní svéráz. Je jejich pýchou, že jejich práce lze vidět mezi tím nejlepším, co v onom oboru bylo vytvořeno. Mezi nimi byla jména jako Hašimoto Gaho, Kanzan, Tajkan, Sessei, Kozan a jiná, stejně zvučná. Vedle své činnosti v Nipon Bidžicuin našel Okakura ještě čas, aby se zabýval studiem starožitností Číny a Indie.